Technické muzeum Sinsheim

7. srpna 2006 v 17:09 |  Muzea
Jakkoliv výstižná kniha, fotografie ani film vám nepřiblíží ničivé zbraně 2. světové války tak, jako když si je přímo prohlédnete. Až když je vidíte na vlastní oči, pochopíte, s čím lidé před několika desetiletími zacházeli a scházeli, jak uvažovali tehdejší konstruktéři a jaké měli výrobní možnosti. Pocítíte zároveň, jak brutálním nástrojem je každá zbraň, ať jde o tříštivou pumu nebo "pouhý" bajonet s drážkou pro odtok krve.
V Česku je jediná větší sbírka obrněné techniky, a to ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech u Prahy. Přestože je profesionálně spravovaná, není v ní zastoupena řada významných tanků z druhé světové války a navíc má nevýhodu v tom, že je pro veřejnost otevřena pouze od června do září. Další větší sbírky těžkých pozemních zbraní jsou nejblíže v Německu, zejména ve vojenských muzeích v Münsteru a Koblenzi. Velkým zážitkem nejen pro historiky je Technické muzeum v městečku Sinsheim nedaleko Mainheimu.
Technické muzeum Sinsheim
Sinsheimské muzeum je velmi rozsáhlé, pestré a jeho poctivá prohlídka vydá nejméně na celý den. Už zdálky vévodí muzeu velké nadzvukové dopravní letouny Concorde a TU-144, které jsou působivě zakotveny nad střechami velkých hal. Těžiště muzea tvoří ohromná sbírka mnohdy unikátních historických automobilů. Je zde vystavena i spousta dalších historických exponátů od letadel a lokomotiv po velké mechanické flašinety. Významnou součástí Technického muzea v Sinsheimu je poměrně reprezentativní sbírka německé, americké a částečně i sovětské tankové techniky z druhé světové války. Vojenská technika zabírá podle hrubého odhadu asi pětinu muzea. Desítky tanků a dalších obrněných vozidel jsou rozmístěny v jedné ze dvou ohromných hal i na prostranství pod širým nebem. Automobily, lokomotivy a další artefakty jsou vystaveny v obou halách a jejich přístavbách. Muzeum láká i svým 3D kinem a pro děti je mezi halami vybudováno velké hřiště s řadou prolézaček.
Určitou zvláštností soukromého muzea v Sinsheimu je to, že sbírka není zcela stabilní. Průběžně se v ní objevují nové exponáty, ale řada z nich také nenávratně mizí. Velká část vozidel totiž nepatří Technickému muzeu Sinsheim, ale jiným muzeím a hlavně soukromým sběratelům, kteří je sem pouze zapůjčují.
Spojenci ve válce
Ze spojenecké techniky jsou v Sinsheimu nejvíce zastoupeny americké tanky. Jejich výčet je poměrně reprezentativní, ze základních typů chybí jen některý z úspěšných stíhačů tanků. Ve sbírce samozřejmě nemůže chybět hlavní tahoun západních spojenců střední tank Sherman. V kryté hale technického muzea jsou dva Shermany, jeden se starším krátkým kanónem ráže 75 mm a druhý s výkonnějším delším dělem ráže 76,2 mm. Obě verze mají trochu vzácnější zakulacenou odlévanou korbu. Popiska u M4A1 Shermanu s kratším 75mm kanónem však chybně uvádí, že jde o typ M4A3, který měl hranatou svařovanou korbu. Tento exponát je zajímavý tím, že má na čele věže navařeno dodatečné pancéřování, kterým se Američané snažili vylepšit slabší pasivní ochranu Shermanů.
Na nekrytém prostranství jsou vystaveny další základní modely amerických tanků. V dobrém stavu je lehký M5A1 Stuart, který sloužil na všech bojištích hlavně k průzkumným účelům. Nenechte se zmást popiskou, která chybně uvádí, že jde o starší M3 Stuart, který však měl jiné čelo korby, zadní kryt motoru atd. O pár metrů dále je vystaven nejpokročilejší lehký tank 2. světové války M24 Chaffee. S těmito tanky mimo jiné osvobozovala 3. americká armáda Plzeň. M24 Chaffee bojovaly i proti sovětským tankům T-34/85 při obraně Jihokorejské republiky a v mnoha zemích světa sloužily až do začátku 80. let. Ve venkovní expozici je zastoupen i americký těžký tank M26 Pershing s dlouhým 90mm kanónem, s nimž Američané koncem války deklasovali v čelních soubojích i mohutně pancéřované německé Tigery. Vystavený exemplář amerického těžkého tanku je zatím v neutěšeném, zrezavělém stavu. Opodál stojí také torzo M26 Pershingu, na němž je vidět, jak vypadal jeho pancéřový korpus bez blatníků a dalších doplňků.
V otevřených prostorách sinsheimského muzea jsou i další zajímavé modifikace amerických tanků. Ve vstupní části expozice stojí samohybná houfnice M7 Priest ráže 105 mm. Tento užitečný bojový prostředek, vyráběný na podvozku Shermanu, sloužil spojencům ve velkých počtech v Pacifiku, v severní Africe a západní Evropě. Přezdívku "priest" (kněz) získal díky vyvýšenému stanovišti pro kulomet, které připomínalo kazatelnu. O několik desítek metrů dále stojí dvě vyprošťovací verze Shermanů s radlicí a s krátkou jeřábovou konstrukcí. Mohutným dojmem působí vystavená zrestaurovaná dalekonosná samohybná houfnice M40 Long Tom ráže 155 mm.
Je zajímavé, že v Technickém muzeu Sinsheim ani v dalších německých muzeích nejsou zastoupeny britské bitevní nebo pěchotní tanky. Možná je to důsledek toho, že při obsazování Německa hrála hlavní roli americká armáda, která nepoužívala méně vyspělou britskou obrněnou techniku. V dioramatu severoafrického bojiště je umístěn jen lehký pásový Bren-Carrier, který měl instalován těžký kulomet a sloužil k přepravě čtyř až pěti vojáků. Ve sbírce je samozřejmě zastoupen legendární lehký terénní automobil Jeep-Willys v situačním aranžmá. Na jeho kapotě je vycpaný divočák a na sedadlech sedí figuríny rozveselené americké osádky. V muzeu najdete i proslulé nákladní terénní vozy Dodge, motocykly Harley-Davidson a Indian, které v hojných počtech používala americká armáda.
V menší míře je v Sinsheimu zastoupena i sovětská obrněná technika. Na venkovním prostranství i v kryté hale najdeme jeden z nejlepších tanků 2. světové války T-34/85 s delším kanónem ráže 85 mm. Starší verze T34/76 v Sinsheimu zastoupena není. Na nekrytém prostranství je vystaveno také samohybné dělo SU-100 vyráběné na podvozku tanku T-34. Zimní kamufláž samohybky je opatřena asi stylizovaným nápisem v azbuce "Ivan". Exempláře sovětských obrněnců jsou opatřeny velkými červenými hvězdami, které však Rudá armáda často nepoužívala. V kryté hale je také několik prvních verzí sovětských terénních automobilů GAZ 67B, které nápadně připomínají americké Jeepy. Modely prvních sovětských lehkých terénních automobilů byly vyráběny s licenčními motory Ford. Ve sbírce je i zrestaurovaná obojživelná verze GAZu.
Německo
V německém Technickém muzeu je pochopitelně věnován největší prostor německé válečné technice. Sinsheimská sbírka obsahuje řadu zajímavých obrněnců, ale ve srovnání s muzei v Koblenzi a Münsteru není řada základních tanků zcela kompletní. Chybějí zde ranné lehké tanky PzKpfw I, PzKpfw II, ale i těžké PzKpfw VI Tiger a PzKpfw VI B Königstiger z konce války. V muzeu byla dlouhodobě zapůjčena jen samohybná petardová houfnice Sturmtiger, které nacisté postavili na podvozku Tigeru jen 18 kusů. Tento obrněnec se už vrátil do domovského muzea Americké armády v marylandském Aberdeenu. I tak je však v Sinsheimu zastoupena plejáda významných i zajímavých německých pozemních zbraní z 2. světové války.
Pokud vezmeme výčet německých obrněnců od nejlehčí kategorie, musíme začít hořkou pilulkou. V zimní kamufláži a s německými kříži stojí v kryté hale lehký československý tank LT 38, který nacisté přejmenovali na PzKpfw 38 (t). Po obsazení Československa tyto stroje v hojných počtech použili proti Francii a v prvním roce i na východní frontě. Dalším v "hmotnostní řadě" je lehčí střední tank PzKpfw III. V Sinsheimu je vystaven typ s krátkým 75mm kanónem, který používaly také první verze těžšího středního tanku PzKpfw IV. Tento tank nazývaný Panzer IV je v muzeu zastoupen v několika verzích, což odpovídá tomu, že šlo o nejpočetnější německý obrněnec vyráběný od začátku do konce války. Základní bojový tank Panzer IV je vystaven v poněkud nelichotivém stavu. Typ PzKpfw IV Ausf. H je zrestaurován, ale v jeho korbě je několik průstřelů. Zboku zeje velký otvor po průstřelu americkým 76,2mm kanónem, jehož projektil zdevastoval vnitřek tanku a oderval i dvě malá pojezdová kola. V čele korby Panzeru IV je zas několik průstřelů po amerických pěchotních protitankových zbraních. V další části expozice v kryté hale je poměrně vzácná verze protiletadlového "flaku" na podvozku PzKpfw IV. Ve sbírce je i mohutná samohybná houfnice Hummel s kanónem ráže 150 mm, také na podvozku Panzeru IV.
V Sinsheimu jsou zastoupena i proslulá samohybná útočná děla Sturmgeschütz III vyráběná na podvozku tanku Panzeru III. V sekci severoafrického bojiště stojí nejpočetnější pozdější verze StuGu III Ausf. G s odlévaným štítem kanónu Saukopfblende (prasečí hlava) s protitankovým kanónem ráže 75 mm. V zadní části první haly je však i vzácnější verze StuGu III s houfnicí ráže 105 mm. Pár metrů vedle stojí také legendární protiletadlový kanón Rheinmetall ráže 88 mm a německá polní děla.
Atraktivním exponátem sinsheimského muzea je i jeden z nejlepších tanků 2. světové války PzKpfw V Panther. V čele jeho korby chybí protipěchotní kulomet a na pancíři není ani různá drobná výbava jako nářadí, lopata apod. Tento stroj doplňuje i nejlepší německé samohybné útočné dělo Jagdpanther vyráběné v nevelkých počtech na podvozku Pantheru. Exponát vystavený na okraji panoramatu severoafrického bojiště má ustřelenou část krytu úložiště 88mm kanónu, rozstřelený pás a část pojezdového ústrojí. V neporušeném stavu jsou v Sinsheimu vystaveny dva exempláře rychlého útočného děla Hetzer. Popiska správně uvádí, že tento úspěšný obrněnec byl vyráběn na podvozku českého tanku LT 38 s motorem a převodovkou Praga. Na stejném podvozku našeho tanku byla vyráběna i nedaleko stojící samohybná houfnice Marder.
V hale jsou také vystaveny klasické stíhačky Messerschmidt 109 a Focke-Wulf 190, střední bombardéry Heinkel 111 a Junkers 88, dopravní Junkers 52 a pár dalších letadel. Návštěvník si je ale většinou nemůže dobře prohlédnout, protože jsou zavěšena nad exponáty pozemní techniky. Spojenecká letadla v sinsheimském muzeu nejsou. Mezi lehkou technikou jsou umístěny kolové i polopásové nákladní vozy a samozřejmě džíp v německém pojetí, lehký terénní automobil Kübelwagen, vyráběný na základě "lidového" Volkswagenu "brouk". Zastoupeny jsou i jeho obojživelné verze Schwimmwagen a armádní motocykly BMW. V jiné hale s osobními auty je vystavena Himlerova limuzína Mercedes 770 K s neprůstřelnými skly a hned vedle Hitlerův pancéřovaný kabriolet Mercedes 770 K. Namísto původních praporků s hákovými kříži je opatřen vlaječkami s logem muzea Sinsheim.
Mírový Sinsheim
Kdo z válečné techniky podlehne chmurným myšlenkám, může přijít na lepší náladu v dalších částech technického muzea. Hned ve vedlejší expozici je na evropské poměry unikátní sbírka desítek amerických snových osobních vozů z padesátých a šedesátých let. Překrásné křižníky silnic s velkými křídly a chromovými maskami jsou většinou profesionálně zrestaurované. Lahůdkou je první model dravého sporťáku Chevrolet Corvette z roku 1954, decentní Lincoln Continental model 1956 nebo Cadillac Eldorado model 1959, jehož zadní blatníkové ploutve dosahují až gotické výšky. K vzácným exponátům patří aerodynamický Cord 812 model 1936 se sklápěcími světly, Auburn Speedster nebo americký Duesenberg J, jehož sériové modely dosahovaly už začátkem třicátých let rychlosti kolem 200 km/h.
V protější hale muzea jsou vystaveny snad všechny vozy, které tvořily základní milníky vývoje automobilového průmyslu v Evropě i Americe, od proslulého Fordu T v klasické černé barvě přes první Volkswageny "Brouk" po "kachnu na kolech" Citroen 2CV. Nechybí ani luxusní Rolls Royce, ladný a dravý Jaguar E ani unikátní vozy Ferrari. Českého návštěvníka potěší jeden z prvních vozů Laurin a Klement nebo předválečná aerodynamická Tatra 87. Bohatá je i expozice sportovních vozů, která zahrnuje několik slavných formulí 1, ale i slavný raketový The Blue Flame, který v roce 1970 jako první pozemní automobil překonal rychlost 1000 km/h. V hale a jejím okolí jsou i lokomotivy, dopravní letadla a mnoho dalších exponátů.
Hodnocení vojenské expozice
DOBRÉ:

- v muzeu je početné zastoupení pozemní techniky spojenců a Německa
- většina exponátů je dobře zrestaurována
- muzeum poskytuje mnoho tematických oblastí i mimo vojenskou techniku
- personál je velmi vstřícný a většinou s dobrou znalostí angličtiny
- pro zabavení dětí je u hal dětský koutek
- v muzeu je samoobslužná restaurace
- před muzeem je velké bezplatné parkoviště
- v Sinsheimu a v přilehlých obcích je levnější ubytování než ve větších německých městech
HORŠÍ:
- řada vojenských vozidel je postavena příliš blízko u sebe
- chybí britská obrněná technika
- popisky jsou obecné, někdy nepřesné i s chybami
- letadla jsou zavěšena nad exponáty a příliš blízko u sebe
Kudy, kdy a za kolik do muzea v Sinsheimu
Technické muzeum Sinsheim je otevřeno celý rok každý den od 9:00 do 18:00. V roce 2004 činilo vstupné pro dospělého 11 EUR. Turniket si pamatuje počet vstupů do obou hal a po celkově čtvrtém se zablokuje. U pokladny vám však zpravidla bezplatně aktivují další vstupy.
Městečko Sinsheim leží asi 550 kilometrů od Prahy a cesta tam je velmi jednoduchá. Pokud jedeme od Plzně přes bývalý dálniční hraniční přechod Rozvadov, musíme se dát směrem na Norimberk. Od Amberku jedeme po dálnici A6 stále na Norimberk, a když ho mineme, pokračujeme směrem na Heilbronn. Poté co přejedeme odbočku na toto město, musíme už dávat pozor. Zanedlouho mineme sjezd na Bad-Rappenau a pak už se blíží sjezd do Sinsheimu. Muzeum leží přímo u dálnice A6 a je z ní vidět i jeho vysoký poutač.
 

Duxford - součást letecké historie

7. srpna 2006 v 16:39 |  Muzea
Během invaze do Normandie bylo letiště v Duxfordu základnou pro americkou 78. stíhací skupinu, jejíž stíhačky Republic P47D Thunderbolt doprovázely bombardovací letouny při denních náletech nad Německo i okupovanou Evropu. V den "D" každý letuschopný stroj této skupiny přelétl několikrát kanál La Manche, aby útočil na vybrané pozemní cíle na francouzském pobřeží. Dnes je v Duxfordu největší letecké muzeum v Evropě.
Imperiální válečné muzeum si pro svou leteckou expozici nemohlo vybrat lepší místo. Duxford leží nedaleko starobylého anglického univerzitního městečka Cambridge a zdejší letiště bylo vybudováno již během "velké války". Stalo se jednou z prvních základen tehdejšího Královského leteckého sboru. V září 1918 na něm cvičili piloti jen před měsícem založené Royal Air Force, prvních zcela nezávislých leteckých vojenských sil na světě.
Po skončení prvního světového válečného konfliktu v listopadu 1918 v Duxfordu přistávala britská letadla z kontinentu. Po reorganizaci britské vzdušné obrany v roce 1924 začalo toto letiště hrát až na dalších téměř 40 let významnou roli jako základna stíhačů. V roce 1936 z něj často startoval poručík Frank Whittle, který studoval na nedaleké Cambridgské univerzitě a který později vyvinul tryskový letecký motor, jenž byl použit v jediném Spojenci operačně nasazeném tryskovém letadlu na konci druhé světové války - Gloster Meteor.
Devatenáctá squadrona RAF, která měla základnu v Duxford, se v létě roku 1938 stala první britskou perutí vyzbrojenou později proslavenými stíhačkami Supermarine Spitfire. Z tohoto letiště rovněž startoval legendární britský stíhač Douglas Bader, který již před válkou přišel při leteckém neštěstí o nohy. Navzdory tomu a přes odpor vojenské byrokracie se mu podařilo přesvědčit britské velení, aby byl přijat zpět do RAF. Později se stal nejen velitelem 242. squadrony, ale i celého wingu, který kromě 242. perutě zahrnoval i 19. a československou 310. squadronu na základně v Duxfordu. V roce 1941 byl Bader sestřelen, padl do zajetí, ale i přes svůj handicap se opakovaně pokusil o útěk. Nacisté se tohoto stíhacího esa natolik obávali, že jej ze zajateckých táborů pro letce přesunuli nakonec na hrad Colditz, který sloužil jako vězení pro nejvyšší spojenecké důstojníky.
První domov československých stihačů
"První československá letecká jednotka v Anglii, československá stíhací peruť 310., začíná svou činnost. A vám byla dopřána čest být jejími příslušníky. Vím, že všichni cítíte povinnosti, které vám vaše nové zařazení ukládá. (...) Svým vzorným vystupováním za všech okolností a získáním sympatií občanů Velké Británie získáte sympatie pro československý lid - a to v dobách nejtěžších. Buďte si toho vědomi a řiďte se tím vždy!" pravil v denním rozkazu velitel 310. československé perutě Alexander Hess v červenci 1940. A 17. srpna, když již letecká bitva o Británii zuřila v plné síle, byla 310. peruť na základně v Duxford prohlášena britským velením za plně bojeschopnou. K prvnímu bojovému střetnutí s Luftwaffe se českoslovenští stíhači dostali 26. srpna. O tom, že si počínali úspěšně, svědčí slova jejich britského velitele G. D. M. Blackwooda: "Tehdy jsem poznal, jak českoslovenští letci dovedou bojovat. Nebylo třeba rozkazů rádiem, vrhli se na Němce bez váhání. Neberu-li v úvahu, že jsem byl v tomto boji sám sestřelen, byl jsem s výsledkem prvního utkání vrcholně spokojen."
V Duxfordu zůstala 310. peruť až do poloviny roku 1941. V bitvě o Británii bojovalo 87 československých letců, osm z nich padlo. Ze zahraničních jednotek byli po Polácích, Novozélanďanech a Kanaďanech právě Čechoslováci nejvíce zastoupeni v britském Královském letectvu. Svobodný svět tehdy bránilo jen 14 francouzských letců. I proto se "Czech pilots" těší dodnes v Británii velké úcty.
Americká základna
V druhé polovině roku 1941 se Duxford domovem různých speciálních leteckých jednotek. Zkoušeli zde dokonce i několik ukořistěných německých letounů, například stíhačku Messerschmitt Bf 109 či bombardéry Junkers Ju 88 a Heinkel He 111. Základna hrála také významnou roli při vývoji bitevního letounu Hawker Typhoon. První operační wing vybavený Typhoony, které podnikaly "sweepy" nad okupovanou Francií, byl zformován právě v Duxfordu. Některé squadrony vyzbrojené novými typy letadel je tu zkoušely. Jednou z nich byla také 601. squadrona, jediná peruť RAF vybavená americkými stíhačkami Bell Airacobra.
V říjnu 1942 tu přistály první stroje amerického letectva - stíhačky Aircobra 350. stíhací skupiny. Do bojů však tato skupina nezasáhla v Evropě, ale až po přesunu do Severní Afriky.
Od dubnu 1943 se stal jednou ze základen 8. americké letecké armády, čítající na 200 tisíc mužů. O měsíc později v Duxfordu oficiálně přivítali král Jiří VI. a královna Alžběta příslušníky 78. stíhací skupiny. Jeden z nich, kapitán Charles London, se stal prvním stíhacím esem 8. letecké armády, když sestřelil pět nepřátelských letadel. Thunderbolty vystřídaly v prosinci 1944 stíhačky North American P-51 Mustang, typ, který zejména v posledních měsících války létal i nad naším územím. Byla to rovněž tato skupina, která zaznamenala první americký sestřel německé proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. Do konce války v Evropě zničili piloti 78. stíhací skupiny 697 nepřátelských strojů, ať již ve vzduchu nebo na zemi.
Duxford se naštěstí nestal věznicí, ale muzeem
První stroje RAF se do Duxfordu vrátily až v prosinci 1945 a jako základna Královského letectva sloužil do roku 1961. O osm let později, když tomuto letišti hrozilo přebudování na věznici, začalo Imperiální válečné muzeum v Londýně uvažovat o Duxfordu jako o vhodném místě pro své sbírky. A v roce 1977 ve spolupráci s cambridgským hrabstvím a Duxfordskou leteckou společností letiště odkoupilo, aby se mohlo stát jedním z největších leteckých muzeí v Evropě.
K čtyřem historickým hangárům přibyla nová hala č. 1, v které je vystavena největší část leteckých sbírek. Zatím posledním "přírůstkem" je Americké letecké muzeum, jehož budovu navrhl roku 1991 britský architekt sir Norman Foster. O rok později za ni obdržel prestižní architektonickou Stirlingovu cenu. V této hale jsou téměř všechny typy letadel, které sloužily v letectvu Spojených států během druhé světové války. Největší prostor haly ale zabírá poválečný bombardér B-52, který je dosud v činné službě. Muzeum však není jen mrtvou schránkou pro exponáty, ale z jeho ranvejí každý den startují historická letadla a při leteckých dnech zažívá možná stejný provoz jako za války. Přístupné jsou i hangáry, v nichž se restaurují historická letadla. Muzeum vlastní nebo má vypůjčené na 200 letadel, od dvouplošníků z první světové v�%A

Tankové muzeum v KUBINCE

7. srpna 2006 v 16:36 |  Muzea
Tank - to je asi téma, které zaujme spíše muže. Ale neděste se ani vy, ženy, samy poznáte, že tanky přesahují rámec techniky, a musím vás ujistit, že i můj laický pohled na tuto vojenskou techniku je dalek porovnávání rychlostí, síly pancéřů, dostřelu či dojezdu ocelových monster. Ale rovnou na začátku musím muže varovat - když se dostanete do Ruska a vypravíte se do největšího tankového muzea na světě v Kubince, vzdálené asi čtyřiašedesát kilometrů od Moskvy, nechte raději své něžnější polovičky obdivovat jiné krásy Ruska.
"V základní expozici vystavujeme 326 modelů tankové a obrněné techniky, a to jak sovětské výroby, tak i dalších čtrnácti zemí věta," chlubí se mi s patřičnou hrdostí Jurij Pavlovič Muchin. S tanky doslova žije pětačtyřicet let. Sloužil na nich, zkoušel je a teď o nich velice poutavě vypráví jako pracovník unikátního muzea v Kubince u Moskvy.
Člověk se až diví, co všechno je možné vymyslet, abychom jeden proti druhému mohli vytáhnout do boje v ocelové pevnosti, více či méně chráněni, a navíc co nejlépe vyzbrojeni. A tak v Kubince uvidíte tanky, které nejen za lomozu jezdí, ale třeba i skáčou. Takový ruský T-80 to prý dokáže až na vzdálenost dvaceti metrů.
Když tak brouzdáte hangáry tankového muzea, za chvíli vám z těch povětšině zelených či zelenošedých, ale třeba i v pouštní úpravě pískově hnědých nebo zimně bílých oblud všechno splyne a začnete se zabývat detaily a hledat jenom lahůdky. A povšimnete si, že některé nápisy jako by ani nepatřily k vojenské technice. "Dejme tomu v Německu to jsou názvy zvířat - tygr, panter, slon a tak dále. V Americe to zase jsou slavní generálové, u nás maršálové a vedoucí představitelé státu - Vorošilov, Stalin - a třeba v Anglii byl tank Valentýn. To proto, že přišel do výzbroje v době svátku sv. Valentýna," vysvětluje Jurij Muchin.
Snad nejkolosálnějším kusem sbírek tankového muzea v Kubince je tank s názvem Adam, stroj s kalibrem 600 milimetrů - ta hlaveň budí dojem otvoru továrního komínu. Měl k sobě ještě šest podobných exemplářů, Němci vedle Adama vyrobili ještě Evu a další. Adama ukořistili Sověti u Sevastopolu, Eva skončila tankový život u Brestu. A dnes mají v Rusku jediný exemplář tohoto monstra, zatímco v Německu je zase jenom náboj, a to v muzeu v Koblenzu.
Už jsme připomínali, že expozice v Kubince má třeba i plovoucí tank. Ten je z dílny Japonců. Ale jsou tu i jiné rarity, třeba tank s pěti věžemi, jehož posádku tvořila celá fotbalová jedenáctka, tedy jedenáct mužů. Mezinárodní rodina tankistů prý dokázala ke svým zbraním přistupovat i se lstivým humorem, a tak Sověti ve druhé světové válce věšeli na hlavně jiných typů strojů obyčejné plechové kbelíky, které zdálky Němce mátly, a ti v nich prý viděli obávané těžké tanky IS-2 s rozšířeným koncem hlavní.
Když se ale na některé prototypy díváte, máte dojem, že se to snad ani nemohlo rozjet, natož bojovat na frontách. To bych asi za volant auta nevyměnil. Ale Jurij Muchin mi odporuje: "Jako tankista asi nemohu říci nic jiného, pochopitelně, že se jezdí lépe s tankem. Řízení moderních tanků je na úrovni aut, není těžší, a stroj jede dokonce plavněji než auto," tvrdí s jistotou zkušeného tankisty můj průvodce muzeem.
Pro fanoušky vojenské techniky je Kubinka ráj, pro laiky neobyčejná zvláštnost a zajímavost. I s tím, že na cestu domů vás ve větru vyprovodí i zvuk podivné zvonkohry z tankových nábojnic pověšených vedle malé kapličky. Podle mě, snad aby bylo jasné, že tank je přece jenom zbraň, která je lepší v muzeu než namířená proti lidem.
 


Letecké muzeum KBELY

6. srpna 2006 v 20:16 |  Muzea
Mezi muzea Vojenského historického ústavu Armády České republiky patří i Letecké muzeum v areálu historického vojenského letiště Praha-Kbely. Svým zaměřením je především národní a představuje vojenské, výrobní, dopravní i sportovní tradice českého a československého letectví, což narušují až akvizice a výměny z posledních let.
Muzeum vzniklo z Letecké výstavy uspořádané k 50. výročí československého letectví v roce 1968 v areálu letiště, které bylo první leteckou základnou vybudovanou po vzniku Československa v roce 1918. Areál není příliš rozsáhlý a jeho prohlídka nezabere ani celý půlden. Vystavena není ani celá polovina z 275 exponátů, které jsou ve vlastnictví muzea podle údajů na jeho internetových stránkách. Stísněnost je také první pocit návštěvníka při procházce areálem. Tady je ovšem třeba odlišit jednotlivé expozice ve čtyřech výstavních halách.
Jednotlivé expozice
V první z nich, v "hale A", je k vidění 19 historických letounů, charakterizujících naše letectví do roku 1939, i množství doplňujících předmětů, jako jsou zbraně, letecké motory, vrtule a další. Expozice má všechny charakteristické rysy podobných výstav v zahraničí a figuríny letců i obsluhujícího personálu vypovídají více a názorněji než sebe podrobnější vysvětlující texty.
Spojenci ze západu i z východu
"Hala B" je vyplněna stroji z období, o kterém jsou tyto webové stránky. Sedm historických letounů a dalších sbírkových předmětů, vztahujících se k 2. světové válce, je v hangáru typu Pícha. Vévodí jim legendární Supermarine Spitfire LF Mk.IXE z výzbroje čs. stíhacích perutí v britské RAF, dlouhodobě zapůjčený z Národního technického muzea. Letoun pocházející z 310. stíhací perutě RAF měl být s ostatními Spitfiry dodán koncem čtyřicátých let do Izraele, ale kvůli nehodě u Kunovic už zůstal na našem území. V letech 1966-67 byl rekonstruován do dnešní podoby v Aeru Vodochody.
Další ze slavných letadel je Lavočkin La-7, s nímž se vraceli domů naši letci z východní fronty. Celkově bylo vyrobeno 5.753 letounů La-7 všech verzí. U československého letectva sloužily vedle typu La-5FN (po válce v ČSR označené jako S-95) a cvičné La-5UTI (CS-95) také letouny La-7 (S-97) ve druhé polovině 40. let v počtu celkem 54 kusů. Tento konkrétní La-7 (taktické č. 77) s fiktivní kamufláží je rovněž zapůjčen ze sbírek NTM.
Slavný je rovněž Iljušin Il-2/typ 3 Šturmovik. Celkem bylo vyrobeno neuvěřitelných 36.163 strojů Il-2 všech verzí, které představovaly jednu z nejúčinnějších sovětských zbraní 2. světové války. Navzdory tomu se jich do dnešních dnů dochovala jen hrstka. Jedním z nich je i vystavený Iljušin Il-2m3 (38), výrobní č. 12.438. Stroj sloužil u 3. čs. bitevního pluku, který byl součástí 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, a po válce pak v československém vojenském letectvu až do roku 1948. Letoun byl nalezen v roce 1966 těžce poškozený na kbelském letišti a ve vojenských opravnách v Líních ho zrekonstruovali do podoby, v jaké létal koncem války.
Zbývající letouny jsou cvičné De Havilland Tiger Moth Mk.II a North American/Norduyn Harward Mk.IIB či Polikarpov Po-2 Kukuruznik a spojovací stroj Taylorcraft Auster AOP. Mk.VI. Škoda jen, že nedostatek prostoru neumožňuje vstup mezi letouny, nebo je dokonce obejít. Malý odstup třeba pro fotografování lze odbýt námitkou, že existují i fotoaparáty s větší šířkou záběru, ale byť i jen o málo větší odstup by exponátům dal mnohem více vyniknout.
Návštěvník také marně hledá výraznější připomínku letadel, na nichž naši letci létali v britském bombardovacím letectvu nebo u perutí letectva pobřežní obrany. Poněkud překvapivá je i absence německých letounů. Přestože jsou ve sbírkách muzea vystaveny, figurují ale jinde a jako "československé stroje".
Kam se poděla Luftwaffe
Messerschmitty jsou coby "Avie" k vidění poněkud zasunuty v největším hangáru "hale C", který byl od založení muzea až do roku 1988 jediným výstavním prostorem. Nachází se v něm údajně přes 60 letadel a množství dalších předmětů vztahujících se k období po roce 1945, ale jsou v něm i exponáty z předválečného období. Vystavené letouny překrývají jeden druhý a takřka žádný si nelze prohlédnout z více stran. Výjimkou je jen nejnovější zrestaurovaný "Síbl" Aero C-3A. Je-li Letecké muzeum ve Kbelích opravdu jedinou institucí na světě, která vlastní obě verze Messerschmittů Me 262A Schwalbe a Me 262B, nebo Bf 109G/K, jistě by mu výraznější prezentace takových unikátů prospěla.
Ve zmíněné hale je samozřejmě ještě řada velice zajímavých exponátů, ale jejich nahuštění na malém prostoru stírá dojem, který by mohly vyvolat při "vzdušnějším" uspořádání. Příkladem by zase mohl být nejnověji otevřený výstavní prostor "hala D", ve kterém ale nejsou exponáty k našemu tématu.
Na volné ploše
Nekrytým prostorám vévodí "alej Migů", většinou typu Mig 23 různých verzí, zakončená víceúčelovým letounem McDonnell Douglas F-4M Phantom FGR Mk.2. Stroj je darem RAF Leteckému muzeu HÚ AČR, do Kbel přiletěl 16. ledna 1992. Pochází z výzbroje 19. perutě RAF z německé základny Wildenrath. U téže jednotky za 2. světové války sloužilo několik čs. stíhačů, kteří v jejích řadách získali významné bojové úspěchy. Tím se vlastně i tématicky hodí k našim stránkám. Vidět v našich končinách námořní letoun s ocasním hákem není příliš obvyklé a sympatickým gestem od pořadatelů jsou i přistavené schůdky, z nichž lze nahlédnout do pilotní kabiny. Dalším exotem je jednomístný stíhací letoun Northrop F-5E Tiger II, který se k nám dostal až z Vietnamu.
V halách jsou vystaveny také modely, letecké motory, součásti vraků letounů, výzbroj, výstroj, uniformy, prapory, vyznamenání a další památky, které se vztahují k historii československého a českého letectví. Malá část expozice je věnována také naší účasti na kosmickém výzkumu. Na prostranství vedle "haly C" je "zátiší" tvořené protiletadlovým kanónem, protiletadlovou raketou T 2, v kódu NATO SA-2 "Guideline", na odpalovací rampě a radiolokátorem s otáčející se anténou. Poněkud dále za plechovou ohradou "vykukují" části antén dalších vojenských radiolokátorů a jiné vojenské techniky, které jsou veřejnosti nepřístupné.
Velká letadla "nepřístupno"
Poněkud zarážející je absence větších letounů, zejména transportních. Největším exponátem "k vidění" je proudový bombardér Il-28, ale cokoli většího chybí. V katalogu jsou sice uvedeny "pravá Dakota" Douglas DC-3A, "ruské dakoty" Li-2, Iljušin i "Andula" An-24, ale návštěvník si je prohlédnout nemůže, protože přístup na plochu před hangáry není možný. Lze jen doufat, že s připravovaným rozšířením výstavních ploch dojde i na tento druh letadel.
V areálu je také možno si zakoupit modelářské stavebnice a fotografie letadel, event. trička, čepice a další textilní doplňky, ale i hrnky a podobné suvenýry s "leteckou tématikou". Dojde-li podle plánů k rozšíření prostor leteckého muzea, jistě by stálo za úvahu doplnit služby v areálu o nějakou možnost občerstvení.
Také je z nich možné fotografovat okolní letouny, které mají venku přece jen více prostoru. Mimochodem, schůdky by se v nějaké podobě uplatnily i na jiných místech a to nejen venku, ale i ve vnitřních výstavních prostorách.
Pro úplnost je třeba připomenout velmi kvalitní a obsáhlý katalog Leteckého muzea Historického ústavu AČR, jehož autorem je AVIS Ministerstva obrany České republiky a z něhož byla také čerpána řada údajů o letounech pro tento článek.
Hodnocení vojenské expozice
DOBRÉ:
-
většina vystavených letadel je dobře zrestaurována a udržována - muzeum představuje řadu exponátů i z oblastí mimo vojenskou techniku - popisky jsou přehledné, dostatečně informativní - k muzeu patří i dostatečně velké bezplatné parkoviště - velmi kvalitní a obsáhlý katalog - existuje možnost zakoupení modelů nebo upomínkových předmětů
HORŠÍ:
-
řada vystavených exponátů, zejména v "hale C", je značně nahuštěna příliš blízko u sebe - chybí možnost prohlídky letounů, zaparkovaných na stojánkách před hangáry, eventuálně prohlídka letuschopných strojů - v halách nejsou "galerie" ani jinak vyvýšená místa umožňující vyfotografování vystavených letadel shora - v muzeu není restaurace - nevhodně umístěný přechod pro chodce z parkoviště do výstavního areálu
Kudy, kdy a za kolik do muzea ve Kbelích
Letecké muzeum Vojenského historického ústavu Armády České republiky ve Kbelích je otevřeno sezónně od konce dubna do konce října, denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin a vstup je zdarma. Doprava je možná vlastními vozidly, nebo autobusy městské dopravy, jejichž stanice "Letecké muzeum" je hned před vchodem. Spojení je od stanice metra B Českomoravská. Pro automobilisty je k dispozici bezplatné parkoviště naproti muzeu, v areálu bývalých kasáren, jen přechod pro chodce přes rušnou Mladoboleslavskou ulici je poněkud nevhodně umístěn.

Vojenské technické muzeum LEŠANY

6. srpna 2006 v 19:58 |  Muzea
Jestli vás jen trochu zajímá vojenská historie, nemůžete si nechat ujít návštěvu muzea u Lešan nedaleko Prahy. Tamní sbírka vyrostla v nízkorozpočtových podmínkách, ale zahrnuje mnoho důležitých a cenných exponátů. Vojenský historický ústav navíc přistupuje k budování expozice moderním způsobem, aby co nejvěrněji přiblížil vojenskou techniku v jejím autentickém dobovém prostředí. Nedostatkem jinak vynikajícího projektu je krátká návštěvní sezóna omezená na období od června do září.
Lešanské muzeum patří k tomu nejlepšímu, co lze z historické pozemní vojenské techniky vidět v zemích bývalého východního bloku. Směrem na východ od bohatě vybavených německých muzeí existují velké sbírky tanků jen v Rusku. Armádní technické muzeum u Lešan přitom vzniklo až v roce 1996 díky entuziasmu a profesionální práci týmu vedeného ředitelem VHÚ pplk. Alešem Knížkem. Spolu s Vojenským leteckým muzeem v pražských Kbelích jsou to jediné větší expozice vojenské techniky v České republice. Další velké sbírky pozemních zbraní jsou nejblíže v Německu, zejména ve vojenských muzeích v Münsteru a Koblenzi a v Technickém muzeu Sinsheim.
Vojenské technické muzeum Lešany
Muzeum vzniklo ve zjevně skromných podmínkách bývalého dělostřeleckého útvaru mezi vesnicemi Lešany a Krhanice. Sbírka je nicméně rozsáhlá a její poctivá prohlídka zabere aspoň půl dne. Pravověrné historiky provokuje u vstupní brány známý růžový tank IS-2, který začátkem devadesátých let na pražském Smíchově přemalovala skupinka poslanců. Většina dalších cennějších exponátů je umístěna v sedmi plechových halách; méně vzácná technika z doby socialismu stojí venku pod jednoduchým zastřešením a na volném prostranství. Unikátní je zejména sbírka československých vojenských vozidel z první republiky a ucelená expozice kanónů.
Lešanská sbírka zahrnuje více než 350 obrněných vozidel, kanónů, nákladních a osobních vojenských automobilů a motocyklů z období od roku 1890 až do současnosti. Na tomto serveru se samozřejmě zaměříme na techniku, která byla nasazena za 2. světové války. V tomto směru je Vojenské technické muzeum do značné míry reprezentativní, protože jsou v něm zastoupeny bojové prostředky většiny zemí, které se aktivně zapojily do války v Evropě. Řada exponátů je plně funkční, a to nejen po motorické stránce. Vojenské muzeum totiž spadá pod českou armádu, takže hlavně a závěry zbraní nemusejí být navždy zničeny zaléváním, rozřezáním a svařováním. Před většinou exponátů jsou dostatečně podrobné a bezchybné technické popisky; chybí na nich jen údaje o jejich bojovém nasazení nebo jiném užití. V areálu muzea je drobné občerstvení a pro malé děti je u malého hřiště umístěn jako prolézačka nebojový tank.
Československá technika
První hala je věnována prvorepublikovým zbraním. Vystavené typy nákladních vozidel Praga, Tatra a Škoda, kanóny z plzeňské Škodovky a další zbraně měly sloužit naší armádě, ale bohužel je nakonec využili především nacisté. Magnetem v druhé hale je náš proslulý lehký tank LT-38. Po okupaci Československa Němci naplno rozjeli jeho výrobu a pod označením PzKpfw 38(t) ho v prvních letech války po stovkách nasazovali na západní i východní frontě a na Balkáně. Vystavený stroj má prvorepublikovou československou kamufláž a je plně funkční. LT-38 v německé kamufláži je vystaven jako PzKpfw 38(t) například v německém Sinsheimu, ale i ve slovenské Bánské Bystrici.
V Česku zatím chybí exemplář dalšího československého lehkého tanku Škoda LT-35, který sloužil v prvorepublikové armádě a Československo ho vyváželo do balkánských zemí. Nacisté ho po okupaci používali na západní i východní frontě pod označením PzKpfw 35(t). LT-35 se vyskytuje ve zbědovaném stavu v depozitáři na dvoře vojenského muzea v Sofii; na nekrytém prostranství stojí vzácné stroje i v muzeích v Bělehradě, v Bukurešti a v americkém Aberdeenu.
S československým tankem LT-38 souvisí další zajímavý exponát v Lešanech. Ve venkovním prostoru stojí samohybné útočné dělo Hetzer, které Němci vyráběli v pražské továrně ČKD na podvozku LT-38. Vystaveného stroje se v květnu 1945 zmocnili pražští povstalci. Přestože ukořistěný Hetzer ještě neměl namontován kanón, čeští povstalci na něj namalovali československou vlajku, bílý nápis "Čs. rozhlas" a vyrazili s ním do boje. Několik z nich přitom padlo, když je ostřeloval kulometem německý tank. Po válce byl tento Hetzer postaven na pomník v Praze. Po zkušenostech z maďarské revoluce v roce 1956 z něj však paranoidní komunisté nechali vymontovat motor a další zařízení, aby ho nikdo nemohl použít při případné vzpouře proti komunistickému režimu v Československu.
Spojenci
Vojenské technické muzeum v Lešanech samozřejmě klade důraz na techniku, s níž bojovali naši vojáci proti Němcům. Velkým lákadlem sbírky je pro našeho návštěvníka britský bitevní tank Mk VIII Cromwell IV, kterým byla vyzbrojena Československá samostatná obrněná brigáda. Po osvobození dorazili naši tankisté do Československa s 188 tanky Cromwell, 22 tanky Challenger a 38 americkými lehkými tanky Stuart. Z těchto strojů se nezachoval ani jediný. Komunisté je nechali všechny roztavit, aby nic nepřipomínalo to, že naši vojáci bojovali také v řadách západních Spojenců.
Cromwell je kvůli chronologii v řazení exponátů vystaven v poslední hale. Byl vyroben v roce 1944 a Vojenský historický ústav ho zakoupil v roce 2001 od soukromého sběratele v Británii. Pracovníci muzea ho poté opatřili insigniemi naší obrněné brigády. Je zřejmé, že tento Cromwell má za sebou pohnutý osud. Jeho věž je celá zjizvená zásahy 40mm nebo 37mm kanónů a lehčích zbraní. Korba je však nepoškozená, což svědčí o tom, že tank byl zničen a jeho části kanibalizovány pro opravu dalšího tanku. Vedle Cromwellu je umístěn i dobový britský kolový tahač tanků a dále kolový opravárenský jeřáb.
V lešanském muzeu je také britský polní 25liberní kanón a řada dalších britských kolových vozidel. Životně důležitou úlohu měla pro naše a další vojáky britské armády v severní Africe cisterna na vodu v 1,5tunovém Bedfordu MWC. Také toto vozidlo získalo muzeum od zahraničního soukromého sběratele. Průzkumnou roli plnil vystavený malý kolový obrněný vůz Humber Mk. I. Nebyl však ozbrojen, a proto později sloužil spíše jako velitelský vůz.
V dobrém muzeu 2. světové války nesmí chybět nejrozšířenější americký střední tank Sherman. V Lešanech je vystaven typ M4A1 Sherman s odlévanou korbou a s kanónem ráže 76,2 mm. Zajímavé je, že se tento stroj dostal do Československa z Itálie v osmdesátých letech ještě za komunistického režimu. Americká lehká obrněná vozidla jsou ve vojenském muzeu zastoupena polopásovými transportéry White M16 a White Scout Car M3A1 s kulometem ráže 12,7 mm. Obě vozidla zajišťovala americké pěchotě velkou mobilitu a podporu v logistice i v bojových akcích.
Velký podíl na vítězství Spojenců ve válce s Německem měl perfektní logistický systém, jehož páteří byla americká vojenská terénní a nákladní vozidla. Spojené státy je v řádu desetitisíců dodávaly všem spojencům i Sovětskému svazu. V Lešanech je samozřejmě vystaven legendární Jeep ve verzi Ford GPW a stejně perfektně restaurovaný mohutnější Dodge Command Car. Zajímavým exponátem je originální americký Dodge WC54 Ambulance, který sloužil naší jednotce v sovětské Rudé armádě. V expozici americké techniky nemůže chybět ani proslulý armádní motocykl Harley & Davidson i s koženým pouzdrem na automatickou pušku.
Sovětský svaz
Sovětská obrněná technika je v Lešanech zastoupena v nejreprezentativnějším složení. S výjimkou těžkého tanku KV-1 jsou v muzeu aspoň v jedné verzi všechny hlavní sovětské pancéřové zbraně. Jeden z nejlepších tanků 2. světové války T-34 zde můžete vidět dokonce ve čtyřech verzích. Na venkovním prostranství stojí nejslavnější tank naší obrněné brigády v Sovětském svazu T-34 nazvaný Lidice. Jde o model 1942 s kanónem ráže 76,2 mm. Na pravém boku jeho korby je průstřel z německého 75mm kanónu. Další průstřel je na levém boku jeho věže. Kvůli ztrátám v bojích musela do tanku Lidice třikrát nastoupit nová osádka. Starší verze T-34/76 je v Lešanech ještě zastoupena vzácnějším typem s odlévanou šestihrannou věží z roku 1943. S tímto tankem dorazila do Československa polská brigáda. Ve venkovní expozici narazíme na T-34/85 z roku 1944 s novou věží pro pětičlennou osádku i na T-34/85 z poválečné výroby v Československu.
Jednou z nejatraktivnějších částí lešanského muzea je diorama Ostravské operace z konce války. Ocitáte se zde v noční scéně a vidíte tanky tak, jak je viděli vojáci ze zákopů. V pozici se zničeným pásem zde stojí sovětský těžký tank IS-2 s mohutným 122mm kanónem. Tato zbraň měla velkou ničivou sílu v průlomových akcích, ale v protitankovém boji v některých parametrech trochu zaostávala za 88mm kanóny Tigerů a Konigstigerů. Dalším významným sovětským obrněncem bylo samohybné dělo SU-100 vyráběné na podvozku tanku T-34. Vystavená samohybka má označení Československé samostatné obrněné brigády. Jde o podobný, ale ne o autentický exemplář. Naše jednotka měla ve výzbroji SU-85 s kanónem menší délky a ráže a vystavený SU-100 byl vyroben v Plzni až po válce. Výstavní kompromis je ale přijatelný, protože se SU-100 vyráběly a bojovaly na východní frontě už od roku 1944. Určitou daní za působivé prostředí dioramatu je to, že tanky nejsou přístupné ze všech stran a detaily zanikají v přítmí. Vystavené T-34/85, IS-2 a SU-100 si však můžete prohlédnout i ve venkovní expozici.
Ve výstavní hale se standardní expozicí je umístěno mohutné samohybné dělo ISU-152. Tento obrněnec stavěný na korbě těžkého tanku IS-2 měl ze všech tankových zbraní ve 2. světové válce největší ráži kanónu. V bitvě u Kurska dokázal jeho předchůdce SU-152 deklasovat i německé Tigery a Panthery a vysloužil si od Sovětů přezdívku Dobyvačná bestie. Naproti němu stojí naopak nejlehčí verze sovětských samohybek SU-76, která byla vyráběna na podvozku lehkého průzkumného tanku T-70. Řadu sovětské pancéřové techniky doplňuje lehce obrněné kolové vozidlo BA-64b vyráběné na bázi GAZu.
V hale sovětské techniky stojí i slavný ruský raketomet Kaťuša. Stejně jako v dobách 2. světové války je postaven na americkém nákladním automobilu Studebaker, který USA dodávaly Sovětskému svazu. Na tomto voze se Kaťuša v Česku nezachovala. Pracovníkům muzea se však nakonec podařilo sehnat patřičný Studebaker až z Nového Zélandu, odkud ho složitou transakcí vyměnili za naši Pragu V3S. Když se pozorně podíváte na rampu Kaťuše, uvidíte na jejím konci dvě překvapivě malé střely. Sovětskou techniku doplňuje i klasický GAZ 67B z roku 1944, který je ruskou verzí amerického Jeepu. V hale je i zajímavá obojživelná verze GAZu a další exponáty sovětské provenience.
Německo
Německé tanky jsou v Lešanech zastoupeny jedním, ale zato typickým tankem PzKpfw IV. Nejrozšířenějšími německými tanky totiž nebyly drahé Tigery nebo Panthery, ale právě střední tank PzKpfw IV, neboli Panzer IV. Vystavený tank ve verzi PzKpfw IV Ausf. J byl vyroben koncem roku 1944 a zrestaurován byl v roce 2002. Jde o zbytek trofejního materiálu Československé armády, který byl začátkem šedesátých let k historické škodě sešrotován v Nové huti Klementa Gottwalda. Zbylý Panzer IV byl dlouho uložen v depozitáři leteckého muzea v Kbelích. Nemá sice originální motor Maybach a zničena byla i většina jeho zařízení, ale pracovníci muzea ho postupně uvádějí do původního stavu. Na korbu umístili zatím nepůvodní světla a na korbu a věž repliku pětimilimetrového deskového přídavného pancíře Schürzen proti kumulativním střelám. Panzer IV je umístěn v hale s dioramatem Ostravské operace.
Německou obrněnou techniku reprezentuje v muzeu ještě úspěšné samohybné útočné dělo Jagdpanzer 38 Hetzer s 75mm kanónem umístěným v bezvěžové korbě. Tato samohybka byla vyráběna v Praze a Plzni na podvozku českého tanku LT 38 s motorem a převodovkou Praga. Vystavený exponát byl vyroben krátce po válce už jako ST-I (stíhač tanků) pro nově se etablující Československou armádu. V Lešanech je také sbírka dělostřelecké techniky umístěná ve zvláštní hale. Nejpočetněji jsou tu zastoupeny vynikající kanóny Škoda, které bohužel za 2. světové války sloužily Němcům. V expozici je i známý protiletadlový kanón Rheinmetall ráže 88 mm a několik německých polních děl.
V muzeu je i řada německých kolových vojenských vozidel, jako nákladní vůz s motorem VW boxer, džíp v německém pojetí KdF 82 Kübelwagen, vyráběný na základě "lidového" Volkswagenu, ale i osobní Mercedes 170V s restaurovanou původní kamufláží Luftwaffe. Na různých místech zde najdeme i armádní motocykly Zündap a BMW, ale i rarity jako polní kuchyň, pevnostní ventilační systém a další německou techniku z 2. světové války.
Hodnocení vojenské expozice
DOBRÉ:

- muzeum klade důraz na československou techniku a na bojové prostředky našich vojáků na západní i východní frontě
- expozice jsou řešeny velmi živě, tak aby byla technika co nejvěrněji zasazena do dobového prostředí
- většina exponátů je postupně profesionálně restaurována
- sbírka muzea je systematicky rozšiřována o nové přírůstky
- u vchodu je dětský koutek s nebojovým tankem, který si děti mohou bez rizika prolézat
- muzeum je snadno dostupné železniční dopravou
- u muzea je drobné občerstvení
- vstup do muzea je bezplatný, před muzeem je velké bezplatné parkoviště
- muzeum každoročně pořádá zvláštní akce jako dělostřelecký den, tankový den a další
HORŠÍ:
- otvírací sezóna od června do září je velmi krátká, navíc ani v tomto období není každodenní
- ve sbírce je méně tanků západních Spojenců a Německa
- muzeum leží mimo hlavní komunikace, takže je komplikovaněji dostupné
- vzhledem k umístění v bývalém vojenském útvaru muzeum neposkytuje takový komfort jako obdobné instituce na Západě
Kudy a kdy do muzea v Lešanech
Vojenské technické muzeum u Lešan je otevřeno od 5. června do konce září. I v této krátké sezóně není otevřeno každý den. V červnu a v září je možné navštívit muzeum jen o víkendu. V červenci a srpnu je otevřeno od středy do neděle. Otvírací doba je v čase 9:00-17:00. Vstup je bezplatný, stejně jako do dalších expozic Vojenského historického ústavu v muzeu na Žižkově a v leteckém muzeu ve Kbelích.
Při cestě autem do Lešan se neobejdete bez automapy východního okolí Prahy. Vesnice leží v malebném okolí Jílového u Prahy. Nejjednodušší cesta vede z dálnice D1, ze které jsou Lešany vzdáleny asi 20 kilometrů. Při jízdě směrem z Prahy sjedeme za Průhonicemi na exitu 15 Všechromy směrem na Velké Popovice. Poté jedeme směrem na Kamenice, Čakovice a Krhanice. Po průjezdu Krhanicemi musíme dávat pozor na dlážděnou odbočku vpravo. Vojenské technické muzeum je umístěno stranou silnice ještě asi kilometr před obcí Lešany. Kdo zná více okolí Prahy, může zvolit cestu směrem na Jesenici a dále na Kamenici nebo na Jílové a pak do Krhanic a Lešan. Tato cesta je o něco kratší, asi 35 kilometrů od Národního muzea u Václavského náměstí.
Jízdu železnicí do Vojenského technického muzeu u Lešan můžete spojit s romantikou známého "Posázavského pacifiku". Vyrazit můžete například z nádraží v Bráníku, jet směrem na Zbraslav a vystoupit v Krhanicích. Cesta pěšky z Krhanic do muzea není delší než kilometr.